Příběh psaný životem
Vydáno: 29.06.2011 10:55
, Autor: jitkah
Další z Vašich historek, které nám posíláte do naší Letní soutěže - a nezapomeňte, zbývá už jen jeden den do ukončení soutěže ..
Příběh psaný životem
Po dlouhé době jsme se opět sešli. My absolventi gymplu z malého, malebného městečka. Po úvodním rituálu ve smyslu – jé, ty ses téměř nezměnila (a), bože, to je let a ty tak skvěle vypadáš, jak to děláš? A se škodolibostí sobě vlastní, ovšem pečlivě skrývanou sleduješ vypouklá, ale nyní festovně zatahovaná bříška našich študáckých seladonů, módní účesy zakrývající už dávné šediny svých spolužaček a mohla bych pokračovat. Poté, jak se zpravidla debata rozvíří, co kdo, kde a jak působí,případně jak si užívá důchodu, přicházejí jako obvykle na řadu rodinné fotečky svých nejbližších a společenský rituál vzájemného pochlebování pokračuje. Tentokrát však poněkud zbrzdím. Moje dávná spolužačka Věrka , seděly jsme spolu v lavici nádherné tři roky a tak jsem o ní věděla téměř vše. Nejen s kým randila, jaké měla občas problémy doma, ale také jakou měla alergii na psí i kočičí chlupy. Proto se jim také vyhýbala, kde mohla a že by měla nějakého takového miláčka doma – ani nápad.
Teď přichází to podstatné. Když listovala albem svých blízkých, najednou registruji Věrku, jak s rozzářeným pohledem má v náručí pejska. Co to moje oko vidí ? Ptám se překvapeně. To se divíš, co? A dostává se k příběhu, který ji ve svém důsledku změnil, téměř k nepoznání. Je to už řádka let. Bylo to v zimě a šla jsem se projít kolem naší říčky. Tu ti vidím těsně u břehu pohozenou tašku. Zvědavost mi nedala a tak jsem sešla dolů. Co se však nestalo. Najednou mně uklouzly nohy a já sjela šupem do řeky. V hlavě mi zahučelo a vůbec nevím co bylo se mnou dál. Najednou cítím v tom mrazivém chladu něco co do mě šťouchá, strká, pak mně to chytlo za rukáv. Otevřu oči a vidím psa. Jeho oči zblízka mně pozorují a cítím jeho dech, svědčící o úporné námaze – tak holka zlatá, probuď se, dělej něco, ať se z té vody dostaneš. Hekla jsem – pes! Ale co to? V tu chvíli, momentu jsem necítila žádnou alergii, ale obrovský dík tomuto zvířeti, který mně v podstatě zachránil život. Jeho pán už byl u mě – a tak to vše dobře dopadlo. Co bylo zajímavé - alergie se jaksi vytratila. Ale abych to dořekla celkově. S tím „páničkem“ i jeho pejskem jsme se skamarádili a žijeme spolu doposud. A ta fotka – je jedno ze štěňátek, které nám Rita, než odešla do psího nebe, nechala. To je můj příběh, dovyprávěla Věrka, moje dávná spolužačka.
S pozdravem Jitka
Za příběh děkujeme Jitce a připomínáme, že již pozítří vyhlásíme vítěze naší soutěže - na Vaše příspěvky se tedy těšíme ještě jeden den :)
Vaše Alergie a já a šéfredaktorka Albína
Napište svůj názor
Poslední příspěvky:
.
Pribeh s krasnym koncem. Krasne napsano.
| 8.9.2011 19:57:48 | zvonko |
:-)
I sám život píše příběhy, které jsou téměř k neuvěření.
| 3.7.2011 12:25:36 | verynka |
re
Tak tomu říkám krásný příbeh
| 30.6.2011 15:25:31 | amalinka |
-
Moc krásný příběh.
| 30.6.2011 8:25:11 | Bobina |
Vstup do diskuse